Reportáž MF Dnes z PPS Zastávka: Pro azyl v Česku přes Zastávku

Správa uprchlických zařízení MV uvítala ve svém přijímacím a pobytovém středisku v Zastávce redaktora MF Dnes, aby se mohl na vlastní oči přesvědčit, jak zařízení funguje a promluvit si nejen s personálem, ale i s klienty. Výsledkem je reportáž, která vyšla v tištěné podobě 6. listopadu, a kterou přinášíme v plném znění.

Pro azyl v Česku přes Zastávku

Uprchlické centrum v Zastávce nabízí 200 míst pro žadatele o mezinárodní ochranu.

Obědové menu je tu vedle češtiny vyvedené i v ruštině, arabštině či vietnamštině. Na prostranství mezi domy si prohlíží papírové dokumenty hlouček pěti mužů, z nichž dvěma zpod bundy vyčuhuje tradiční afghánský oděv. O kus dál žena v muslimském šátku hlídá syna dovádějícího na houpačce. Vítejte v uprchlickém centru v Zastávce na Brněnsku.

Mnozí si představí ostnaté dráty, hlavu na hlavě a dusno. Nic takového se tu ale nekoná. V úhledném areálu porostlém stromy a zasazeném mezi místní zástavbu panuje v době návštěvy MF DNES až idylický klid. „Tábor“ s kapacitou dvě stě míst v tu chvíli obývá asi šedesátka lidí. „Počet se každým dnem mění, klienti přicházejí a odcházejí. Před měsícem jich tu bylo asi 120,“ přibližuje vedoucí zařízení Josef Sekerka.

Právě sem v září zamířila ve třech vlnách více než stovka afghánských spolupracovníků české armády a jejich rodin zachráněných z Kábulu po jeho pádu do rukou Tálibánu. Žádný větší rozruch to však nepřineslo. „Hodně z nich umí anglicky. Jinak to jsou cizinci jako všichni ostatní,“ podotýká Sekerka, který s pobavením vzpomíná na dřívější „kulturní“ nedorozumění s běženci z Čečenska. „Nechtěli náš chleba, protože kmín považovali za červy a nenechali si to vymluvit. Tak jsme se domluvili s pekárnou, že do něj kmín dávat nebude,“ popisuje. Běžnější je, že se příchozí musejí učit, jak používat evropské záchody.

Střílečka s joysticky

V Zastávce se starají o ty, kteří to potřebují. Zámožnější cizinci si zpravidla najdou vlastní ubytování. Ti, co si ho nemohou dovolit, tu zůstávají třeba i rok po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany.

K dispozici mají skromné, ale kvalitní zázemí. Jednoduché pokoje doplňují posilovna, hudební místnost, dětské hřiště, učebna, jídelna se třemi pokrmy denně, noviny a knihy v mnoha jazycích i televizní programy v ruštině či arabštině. „Snažíme se, aby tu klienti trávili čas smysluplně, což předchází konfliktním situacím,“ nastiňuje Sekerka, jenž vede středisko s 58 zaměstnanci už devatenáct let.

Přestože se setkávají lidé z rozličných končin světa, jejich soužití nedrhne. „Už dlouho jsme tu neřešili ani verbální konflikt. Maximálně se stalo, že muž šel přes chodbu na záchod v trenýrkách a viděla jej muslimská žena, jejímuž manželovi se to nelíbilo,“ odhaluje. A k dobru přidává historku z návštěvy pracovníka kanceláře ombudsmana. „Zpoza dveří slyšel rámus a rány, tak vběhl dovnitř a zjistil, že dva kluci s joysticky hrají střílečku.“

Občas jsou však rozladění obyvatelé Zastávky. „Hlavně v létě, kdy klienti sedí dlouho do večera venku a baví se. Nejsou extrémně hluční, ale zvuk se v noci nese. Někdy se také najde klient pod vlivem alkoholu. Nejde o nic zvláštního, ale lidé jsou na cizince přísnější než na svoje,“ soudí Sekerka. „Ale na to, že jsme uprostřed zástavby, je problémů minimum,“ dodává s tím, že středisková jídelna na oplátku poskytuje obědy místním seniorům. Případné konflikty je navíc připravena řešit mobilní jednotka cizinecké policie, jež v části střediska sídlí.

Klavírní mistr z Tádžikistánu

S výjimkou nedávné afghánské vlny v Zastávce převládají uprchlíci z postsovětských zemí, v poslední době zejména z Gruzie. Při exkurzi MF DNES zrovna v řemeslné dílně sedí u kafe čtyřicátník Maxim, jenž se označuje za opozičního aktivistu z Běloruska. „Domů se vrátit nemůžu, zavřeli by mě,“ říká rusky.

Je tu teprve den, předtím si vydělával v Česku a Polsku, ale vypršelo mu vízum. „Dělal jsem pro firmu, která zaměstnává Ukrajince. Ale ti sem jezdí za výdělkem a pracují dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, na nic jiného nezbývá čas. Chtěl bych žít normální život, proto jsem požádal o ochranu v Česku, kde se mi líbilo,“ svěřuje se Maxim.

V centru se objevují různorodí lidé s pozoruhodnými osudy. „Setkávám se s názorem, že se staráme o nějaké pastevce, ale měli jsme tu třeba klavírního mistra z Tádžikistánu, rapera z Uzbekistánu, nadaného fotografa z Venezuely, rusky mluvící klient dělal keramiku. Dřív tu působila hudební skupina Mbunda Afrika, která hrála na výstavách a slavnostech a v ivančickém kostele vystupovala před Magdalenou Koženou,“ vyjmenovává Sekerka.

Výtvory ze zdejší dílny zase vystavují různě po republice. A v době nástupu covidu se tu ve velkém šily roušky pro široké okolí. „Drtivá většina klientů je za naše služby vděčná. Někteří dokonce měli problém si vzít stravu s tím, že si ji nezaslouží,“ podotýká vedoucí. Ve středisku už řešili i svatbu, běžné jsou tu porody. „Ale také jsem vyslechl příběhy, z nichž běhal mráz po zádech,“ odkazuje Severka na zkazky z autoritářských zemí.

Tlumočník na telefonu

Pro uprchlíky v tíživé situaci jsou k dispozici sociální pracovníci. „Máme na starosti různé skupiny, které běžně dostávají péči zvlášť – seniory, děti, drogově závislé, chronicky nemocné, lidi s posttraumatickým syndromem či kriminální minulostí. Jsou to lidé vykořenění od rodiny, odříznutí od své země a kultury, kteří tam mohou mít problémy, třeba strach o rodiče. K tomu všemu přičtěte jazykovou bariéru,“ líčí vedoucí sociální služby střediska v Zastávce Marcela Pokorná.

S příchozími zde mluví nejčastěji anglicky a rusky, po ruce jsou i tlumočníci na telefonu. „Jejich osobní účast je možná, ale pro naše potřeby je to pomalé. Třeba tlumočníků afghánského jazyka darí je v Česku opravdu málo, takže nemohou být k dispozici hned,“ říká Pokorná.

Prolomit bariéry nebývá snadné. „Když přijdou, tak nám hned nepadají do náruče. Mnoho z nich má nedůvěru ke státním institucím, protože doma panují jiné poměry. Někdy není čas ani zájem, aby se nám otevřeli. My je každopádně učíme postarat se sami o sebe, aby byli schopni fungovat v životě za plotem,“ oznamuje Pokorná.

Udělení mezinárodní ochrany totiž neznamená, že má držitel vystaráno. „Dává možnost legálně pracovat, být pojištěný, mít lékařskou péči. Nejsou s ní spojeny zvláštní dávky. Přesto držitelé nejsou na vše sami. Ministerstvo vnitra a Správa uprchlických zařízení jim asistují zejména při hledání bydlení a zaměstnání v rámci Státního integračního programu,“ upozorňuje Jan Piroch ze Správy uprchlických zařízení. „Účelem je, aby se plně integrovali a byli také přínosem pro českou společnost,“ uzavírá.

Počet žádostí o ochranu spadl na tisíc ročně

* Zařízení v Zastávce na Brněnsku spadající pod Správu uprchlických zařízení funguje jako přijímací a pobytové středisko.

* Přijímací, jež je vedle toho na letišti v Ruzyni jediné v Česku, slouží k ubytování nově příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu.

Do vyřízení základních procedur (zdravotní prohlídky či určení totožnosti), nesmějí areál opouštět. * Když je žadatel prověřen, začíná řízení o udělení mezinárodní ochrany. Cizinci už můžou využít služeb pobytového střediska, z něhož smějí vycházet. Vedle Zastávky tato zařízení sídlí také v Kostelci nad Orlicí, Havířově a v době před covidem i v Bělé pod Bezdězem, kde se nyní nachází karanténa pro žadatele, kteří nejsou očkovaní a ani si vlastními silami nemohou zajistit testování.

* V praxi to znamená, že v Zastávce pobývají pouze uprchlíci, kteří oficiálně projeví zájem o život v Česku. Migranti, již jsou cizineckou policií odhaleni po nelegálním překročení hranic třeba v kamionu, míří do zařízení, kde zůstávají za účelem správního vyhoštění.

* Žádosti o mezinárodní ochranu posuzuje ministerstvo vnitra, konkrétně odbor azylové a migrační politiky. V Česku jejich počet postupem času klesá. Zatímco v roce 2001 jich bylo přes 18 tisíc, loni jen něco přes tisícovku.

(rkr)

„Někde ti lidé být musí,“ ví i starosta obce

V Zastávce žijí vedle uprchlíků od roku 1990, kdy zde vznikl vůbec první tábor v Československu. „I když slibovali, že dočasně, bylo všem jasné, že to tu zůstane na věčné časy,“ říká Petr Pospíšil (nez.), starosta obce se dvěma a půl tisíci obyvatel na Brněnsku.

Jak místní středisko snášejí?

Jsou spíš zvyklí. Záleží vždy na počtu a složení osazenstva. Některé národnosti jsou víc konfliktní, jiné míň. Přináší to jisté problémy.

Konkrétně jaké?

Jsou to menší záležitosti, z nichž se kvůli některým novinářům dělají rádoby senzace, a k tomu se lidé přidají. Pravda je, že nyní máme s vedením Správy uprchlických zařízení nadstandardní vztahy. Když se objeví problém, můžeme volat horkou linku a hledají se cesty, jak napětí otupit. Díky tomu a mobilní policejní jednotce je to únosné.

Dřív to bývalo horší?

Samozřejmě. Zmínit můžu nápory rumunských Romů, kteří spali v parcích po okolí, nebo uprchlickou krizi v roce 2015. Byly to nelehké situace, ale musím říct, že občané Zastávky k tomu přistupují tak, že někde ti lidé být musí. Pokud se k nám jak klienti zařízení, tak orgány chovají slušně, diskutují s námi a hledají řešení, tak se vždycky nějaké našlo.

Dostává obec za středisko finanční kompenzace?

Ano, máme příspěvek, protože obce jsou financovány tak, že dostanou peníze z daní. Kdybychom místo tábora měli bytové domy, tak máme vyšší daňové příjmy. Takto dostáváme peníze na osobu a den, protože tam nic jiného mít nemůžeme.

Robin Krutil, redaktor MF DNES

Webovou verzi reportáže najdete zde