O činnosti naší organizace za uplynulý rok se dočtete ve výroční zprávě za rok 2023. Najdete zde nejen popis naší činnosti, strukturu a poslání, ale i statistická data, údaje o zaměstnancích a finanční zprávu, včetně výsledků finančních, vnitřních a vnějších kontrol a auditů. / celý článek
„Jsem České republice vděčná, že mé rodině dala šanci na nový život,“ říká naše bývalá klientka Natalia
Natalia Haddad je naší bývalou klientkou, o které v posledních měsících vzniká dokumentární film. V rámci natáčení navštívila spolu s autory dokumentu všechna zařízení, kterými před téměř deseti lety se svojí rodinou postupně prošla, než získala mezinárodní ochranu a postupně se integrovala do společnosti. Měli jsme tak příležitost zeptat se jí na její příběh a vzpomínky na dobu strávenou v našich zařízeních.
Můžete se na úvod představit? Kolik Vám je let a co nyní v České republice děláte?
Dobrý den. Jmenuji se Natalia Haddad a je mi 19 let. V České republice žiji již 10 let. Aktuálně studuji ve třetím ročníků na Biskupském gymnáziu Hradec Králové.
Původem jste ale ze Sýrie. Kdy, proč a za jakých okolností jste opustili vlast a jak jste se dostali s rodinou do České republiky?
Jediným důvodem, proč jsme opustili Sýrie, je válka. Byli jsme zoufalí. Žili jsme v nebezpečí, kdy se každý den bojíte o svůj život. Proto jsme se v roce 2013 rozhodli opustit Sýrii a jít za lepším životem. Díky Bohu jsme měli štěstí a stihli jsme požádat o vízum z české ambasády. Sice jsme utíkali legálně, ale i tak cesta nebyla lehká. Odlet pro nás neznamenal letět na dovolenou. Spíše znamenal letět do neznámá a doufat, že najdeme mír. Celá cesta do Evropy byla stresující.
Se Správou uprchlických zařízení MV jste se tedy poprvé dostala do kontaktu na letišti v Praze. Jak na Vás zařízení působilo? Pamatujete si to? A jak na Vás zařízení působí dnes?
Když jsme přiletěli na letiště v Praze, ihned si nás vzala na starost cizinecká policie, se Správou uprchlických zařízení jsme se dostali do kontaktu až později. Bylo to pro nás zmatené. Vůbec jsme nerozuměli češtině. Pamatuji si pár pozitivních i negativních střípků. Jediná negativní vzpomínka z příjímacího střediska Praha-Ruzyně byla osobní prohlídka, kde jsem se museli svléknout do spodního prádla. Jsem velice ráda, že mi při prohlídce zařízení po deseti letech na konci loňského listopadu paní vedoucí potvrdila, že taková osobní prohlídka nově příchozích již neexistuje. Pozitivně vzpomínám na fotbálek ve společné místnosti. Tehdy jsem fotbálek hrála poprvé v životě. Myslím, že nyní, po rekonstrukci zařízení, se tamní atmosféra výrazně zlepšila. Líbí se mi nově vymalované zdi, naučné nástěnky o české kultuře a sportu.
Velmi brzy jste se ale přesunuli do Zastávky, kde jste již strávili několik týdnů. Co si z té doby pamatujete? Narážím na jeden dojemný okamžik, ke kterému došlo při natáčení dokumentu ve výtvarné dílně.
Ze Zastávky u Brna mám v hlavě asi jenom pozitivní zážitky. Pamatuji si Tomáše (Valčika) a jak jsme spolu vytvářeli keramiku. Pro mě je keramika cestou, jak mohu relaxovat. Pamatuji si chvíli, kdy mě Tomáš obkreslil na obrovském papíře a potom jsem svůj obkres barvila. Po deseti letech při příležitosti návštěvy Zastávky jsem svůj výkres našla. Aktuálně ho mám doma. Byl to takový malý zázrak. Ten výkres pro mě znamená hodně. Mám k němu silný vztah, protože když jsem ho kreslila, byla jsem odpočatá, nevnímala jsem válku, nebezpečí. Tehdy jsem cítila klid, mír a hlavně jsem měla pocit dítěte, které si užívá své dětství.
Nejdéle jste s rodinou pobývali v Kostelci nad Orlicí. Jaké byly vaše začátky v České republice? Jak rychle jste se zorientovala a začala se učit jazyk?
V Kostelci nad Orlicí jsme bydleli 4 měsíce. Začala jsem se zde pravidelně učit českému jazyku. Popravdě vůbec nevnímám, že by byla čeština pro mě náročná. Jednoznačně jsem více talentovaná na jazyky než na přírodovědné obory. Mně stačí, abych pravidelně byla v kontaktu s jazykem a pak to funguje samo. Jelikož mám extrovertní povahu, tak jsem se nebála mluvit gramaticky špatně. Člověk se nesmí bát dělat chyby. Chyby jsou cestou k úspěchu. Je pravda, že mi trvalo rok, než jsem pořádně slyšela rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami. Ve třetí třídě jsem vše výborně ovládala, ale právě krátké a dlouhé souhlásky byly pro mě kamenem úrazu. Paní učitelka tehdy byla hodná a tolerovala moji situaci. Po roce se mi slovíčka automaticky uložila do paměti.
Jak Vás přijali například spolužáci ve škole? Setkala jste se někdy s diskriminací nebo náznaky, že jste odlišná, pocházíte odjinud?
Myslím si, že mě přijali pozitivně. Mladá generace je oproti starší generaci mnohem tolerantnější. Samozřejmě také vždy záleží na tom, v jaké sociální bublině se pohybujete. Doteď se setkávám s diskriminaci, ale ne příliš, protože výborně ovládám jazyk a nejsem typ tmavší pleti, takže vypadám jako evropská holka. Ale jako malé se mi stala příhoda, kdy jsem jela autobusem a telefonovala s maminkou v arabštině. Za chvílí na mě vyjela jedna paní a křičela, že jsem muslimka a teroristka, že nemám mluvit arabsky, ať mluvím česky, když žiju tady. A ať táhnu domů atd. Ale jak říkám, vždy záleží na lidech. Moje zkušenost s Čechy je spíše pozitivní než negativní. A hlavně záleží na tom, jak se ten který cizinec snaží integrovat do nové společnosti. Protože já si myslím, že integrace je vzájemná. Obě strany se mají snažit (česká společnost a cizinec). Češi by neměli být příliš uzavření a měli by zkusit otevřít se tomu člověku. Přistěhovalec by měl respektovat českou kulturu, a hlavně se naučit jazyk – jazyk je klíčem k úspěšnému životu.
Nyní bydlíte ve Smiřicích. Nedaleko Vašeho posledního bydliště v rámci zařízení SUZ MV v Josefově. Cítíte se tam doma?
Ve Smiřicích cítím klid a mír. Ale bohužel jak jsem emigrovala a dětství prožila v nejistotě, tak nemám silné vztahy k mému pokoji, protože všechny dětské vzpomínky a hračky jsem musela opustit a nechat v Sýrii. Jsem vděčná mým statečným rodičům, že po deseti letech dokázali vybudovat nový lepší život – zvládli test z českého jazyka, získali trvalý pobyt, pracují v laboratoři ve svém oboru, koupili byt ve Smiřicích, a hlavně budují pro mě a moji sestru kvalitní budoucnost. Dokonce letos budou žádat o české občanství, které já už mám.
Já jsem se opravdu cítila být českým občanem při lednových prezidentských volbách, protože jsem poprvé volila a prezidentské volby pro mne byly velice důležité. Záleží mi na budoucnosti našeho státu.
Vzpomínáte někdy na Sýrii? Chtěla byste se tam někdy, alespoň na čas, vrátit?
Ano, vzpomínám na Sýrii. Na stát, kde jsem se narodila a kde jsem vyrůstala do svých devíti let. Chci se tam jet podívat, objevovat svou krásnou zemi. Objevovat architekturu, památky, jídlo, a hlavně lépe porozumět Syřanům a jejich kultuře. Ale v nejbližší době se do Sýrie bohužel určitě nepodívám. Situace v Sýrii se aktuálně zhoršuje. Uvidím, možná za dva roky nebo za dalších deset let Sýrii navštívím.
Jak již bylo řečeno, v uplynulých měsících o Vás a Vašem příběhu vznikal dokumentární film. Můžete nám přiblížit okolnosti vzniku filmu a to, co má divákům ukázat?
Dokument vznikl náhodně a na začátku jsme vůbec netušili, že budeme mít tolik materiálu a celý projekt tak nabobtná. Příběh dokumentu je následující. Můj milý Dominik se svým kamarádem Filipem přišli s nápadem, že natočí dokument o mém životě, jak jsme utekli před válkou a jak aktuálně žiju. Já jsem okamžitě souhlasila. V rámci natáčení jsme se chtěli znovu podívat do míst, kde jsme v České republice začínali, podívat se do zařízení Správy uprchlických zařízení MV. Jsme velmi rádi za to, jak se k tomu SUZ MV postavila a jak s námi její zaměstnanci v jednotlivých zařízeních ochotně spolupracovali.
Dokument Natalia má divákům přiblížit život slečny Natalie v České republice. Má ukazovat pozitivní integraci cizinců u nás v České republice. Myslíme si, že skrze dokument ukážeme lidem, že ne všichni uprchlíci jsou pro Českou republiku hrozbou, ba naopak i uprchlíci obohacují českou kulturu a společnost. Uprchlíci, kteří utíkají před válkou, jako já s mojí rodinou před deseti lety, jsou obětí války, touží po míru a po novém kvalitním životě. Jsem vděčná České republice, že mé rodině dala šanci na nový život.
Velice se mi také líbí postoj Čechů k Ukrajincům za poslední rok. Sice vnímám, že stále existují lidé, se kterými se dá lehce manipulovat a přesvědčit je, že Ukrajinci nemají právo být u nás v České republice, ale dobrých duší je více. Jsem ráda, že se pomalu zbavujeme xenofobních názorů.
Aktuálně usilovně pracujeme na dokončení dokumentu, abychom ho mohli co nejdříve zveřejnit.
Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Chcete po maturitě dál studovat?
Příští rok mě čeká maturita. Už jsem si ale našla svou vysněnou vysokou školu. Chci studovat v Olomouci mezinárodní vztahy a bezpečnost + migrační studia. Jsou to témata, která mě osobně velice zajímají, baví a naplňují. Sama jsem prošla migrací a vím, jak je to náročné. Proto se chci problematikou zabývat, pracovat v oblasti integrace cizinců, zlepšit situaci migrantů v České republice. Uvidím, co mi budoucnost přinese. Doufám ale, že samé dobré věci
O činnosti naší organizace za uplynulý rok se dočtete ve výroční zprávě za rok 2023. Najdete zde nejen popis naší činnosti, strukturu a poslání, ale i statistická data, údaje o zaměstnancích a finanční zprávu, včetně výsledků finančních, vnitřních a vnějších kontrol a auditů.
Centra na podporu integrace cizinců za loňský rok pomohla desetitisícům ukrajinských uprchlíků a dalších cizinců. Jen Centra, která SUZ MV provozuje v 10 krajích ČR, přivítala v roce 2023 přes 25 tisíc unikátních klientů, poskytla jim bezmála 145 tisíc služeb a asistovala 153 tisícům uprchlíků z Ukrajiny. Podrobnější údaje o všech Centrech, včetně těch, která neprovozuje SUZ MV, najdete ve Zprávě o činnosti za rok 2023.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v České republice společně s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy pořádali již 15. ročník oceňování žáků a studentů z řad žadatelů o azyl, a osob s dočasnou a mezinárodní ochranou, jejichž vynikající výsledky, ať už dobrovolnické, studijní nebo sportovní, znamenají přínos pro společnost. Událost proběhla na Světový den uprchlíků i za účasti zástupců SUZ MV.